Abeceda satelitního příjmu

Satelity a transpondéry

Telekomunikační satelit Základem pro satelitní vysílání je geostacionární družice (nebo-li satelit). Do vesmíru je dopravena nosnou raketou (většinou Ariane nebo Proton) a je zaparkována na geostacionární oběžné dráze ve vzdálenosti zhruba 36 tisíc km od povrchu Země. Motory satelitu provádějí drobné korekce a satelit se otáčí spolu se Zemí.

Životnost moderních telekomunikačních satelitů se dnes pohybuje kolem 15 let. Po tuto dobu je satelit schopen dodávat šikokou škálu služeb (distribuci programů DTH, distribuci video obsahu, hlasové služby, přístup na internet a jiné datové služby). Po skončení životnosti je satelit v některých případech schopen pracovat dál - většinou pro poskytování nenáročných aplikací jako je distribuce zpravodajských příspěvků či méně důležitých sportovních přenosů. V takovém případě je satelit přesunut na jinou, méně důležitou pozici.

Komunikační satelit obsahuje několik vysílacích a přijímacích antén. Vysílací antény spolu s frekvencemi (tzv. uplinkové kmitočty) využívají vysílací společnosti. Své služby vysílají směrem na družici. Přes downlinkové kmitočty je mohou přijímat jednotlivé domácnosti.

Televizní a rozhlasové programy se nejčastěji šíří ve dvou pásmech označované Ku a C. C pásmo se používá mimo Evropu, nicméně řadu zajímavých programů z Jižní Ameriky, Ruska nebo z Asie můžeme přijímat i v našem regionu. V Evropě se setkáme v drtivé většině s Ku pásmem. Downlinkové frekvence pro toto pásmo pracují v rozsahu 10,7 až 12,75 GHz.

Satelit je umístěn na předem určené orbitální pozici - například jeden ze satelitů Eutelsat pracuje na pozici 10°E (10 stupňů východní délky). Na některých pozicích je umístěno více satelitu a vytvářejí (ne)souvisle obsazené kmitočtové pásmo. Družice mohou zároveň poskytnout back-up (záložní) kapacitu pro případ, že některý z jiných satelitů bude mít technické problémy.

Každý satelit může mít jeden či více svazků (v angličtině beam), které pokrývají různé oblasti na základě zájmu provozovatele satelitu a jeho zákazníků. Pokryté území signálem (tzv. footprint) z konkrétního svazku zveřejňuje provozovatel satelitu ve svých mapkách. U jednotlivých křivek se uvádí buď s hodnotou dBW, pro zjednodušení se někdy uvádí potřebný průměr paraboly v centimetrech s cílem přiblížit pokrytí běžným uživatelům.

Footprint satelitu

Mapka č. 1: Ukázka vyzařovacího diagramu (tzv. footprintu) satelitu satelitního operátora SES. Z křivek vidíme, že na našem území se EIRP pohybuje kolem 47 dBW. Tuto hodnotu následně vyhledáme v jiné tabulce a zjistíme potřebnou velikost paraboly pro příjem signálů.

Footprint satelitu

Mapka č. 2: Ukázka staršího vyzařovacího diagramu (tzv. footprintu) satelitu satelitního operátora ASTRA. Z křivek vidíme, že naše území je v hlavní zóně pokryté signálem a pro příjem postačuje parabola od průměru 60 cm.

Není složité hodnoty v dBW převést na potřebnou velikost paraboly. Pro tyto účely existuje tzv. převodní tabulka. Informace o průměru paraboly jsou orientační a platí za ideálních příjmových podmínek - jasno bez deště, proto se vždy doporučuje volit parabolu o větším rozměru. Podobně i křivky mají jen informační charakter. V praxi se často stává, že pokrytí je lepší, než publikuje satelitní operátor. Neplatí to ale vždy.

ČTĚTE TAKÉ:
EIRP v dBW a nutný průměr paraboly

Každý televizní satelit má určitý počet transpondérů. Jejich počet je závislý na kontrukci kosmického aparátu a požadavku satelitního operátora při objednání družice. Starší satelity měly kolem 10 až 16 transpondérů. Dnes mají družice i 64 transpondérů.

autor: redakce parabola.cz