Parabola.cz

Evropský soudní dvůr vydal rozsudek ve věci vnitrostátních právních předpisů, které stanoví povinnost provozovatelů kabelových sítí šířit programy vysílané některými soukromými subjekty televizního vysílání (tzv. „must carry“)

Evropský soudní dvůr vydal dne 13. prosince 2007 rozsudek ve věci vnitrostátních právních předpisů, které stanoví povinnost provozovatelů kabelových sítí šířit programy vysílané některými soukromými subjekty televizního vysílání (tzv. „must carry“).

Soudní dvůr v této věci rozhodoval o předběžné otázce na základě článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a vydal rozsudek, který se týká výkladu článků 49 a 86 Smlouvy.

Ve svém rozsudku C-205/06 Soudní dvůr konstatuje, že přiznání statusu „must carry“ musí vycházet z transparentního řízení založeného na kritériích, která jsou subjektům televizního vysílání dopředu známa, aby nedošlo k tomu, že posuzovací pravomoc, kterou mají členské státy, bude vykonávána svévolným způsobem. Každý subjekt televizního vysílání musí být především schopen předem určit povahu a rozsah přesných podmínek, jež mají být splněny, jakož i závazků veřejné služby, kterými je případně vázán, aby získal tento status.

Přiznání statusu „must carry“ musí být dále založeno na objektivních kritériích, která jsou vhodná k zajištění pluralismu a případně umožňují prostřednictvím závazků veřejné služby přístup zejména k vnitrostátním a místním zprávám na dotyčném území. Takový status tak nemůže být automaticky přiznán všem televizním kanálům, ale musí být striktně omezen na ty, jejichž celkový obsah programů je způsobilý takový cíl uskutečnit. Mimoto počet kanálů vyhrazených soukromým subjektům televizního vysílání majícím uvedený status nesmí zjevně překročit to, co je nezbytné pro uskutečnění tohoto cíle.

Kritéria, na jejichž základě je status „must carry“ přiznáván, nesmějí být diskriminační.

Článek 49 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, která ukládá provozovatelům kabelových sítí působícím na dotyčném území tohoto členského státu, aby vysílali na základě povinnosti nazvané „must carry“ televizní programy vysílané soukromými subjekty televizního vysílání spadajícími pod orgány veřejné moci uvedeného státu, které byly posledně uvedenými orgány určeny, pokud tato právní úprava:

– sleduje cíl obecného zájmu, jako je zachování pluralistického charakteru nabídky televizních programů na tomto území ve shodě s kulturní politikou téhož členského státu, a

– není nepřiměřená ve vztahu k tomuto cíli, což znamená, že provádění této úpravy musí vycházet z transparentního řízení založeného na objektivních, nediskriminačních a dopředu známých kritériích.

Z těchto důvodů Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 49 ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, která ukládá provozovatelům kabelových sítí působícím na dotyčném území tohoto členského státu, aby vysílali na základě povinnosti nazvané „must carry“ televizní programy vysílané soukromými subjekty televizního vysílání spadajícími pod orgány veřejné moci uvedeného státu, které byly posledně uvedenými orgány určeny, pokud tato právní úprava:

– sleduje cíl obecného zájmu, jako je zachování pluralistického charakteru nabídky televizních programů na tomto území ve shodě s kulturní politikou téhož členského státu, a

– není nepřiměřená ve vztahu k tomuto cíli, což znamená, že provádění této úpravy musí vycházet z transparentního řízení založeného na objektivních, nediskriminačních a dopředu známých kritériích.

V Českém právním řádu naposledy upravil otázku „must carry“ zákon č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2008.

Zákon obsahuje ustanovení (část II., čl. IV., odst. 9), podle něhož je provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému při vytváření nejnižší programové nabídky povinen zajistit, aby v ní bylo zahrnuto vysílání všech celoplošných zemských digitálních programů nechráněných systémem podmíněného přístupu, které provozovatel celoplošného vysílání šíří na základě licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání nebo na základě kompenzační licence.

Toto ustanovení českého práva svým obsahem porušuje principy, na které ve svém rozsudku z 13. prosince 2007 Soudní dvůr upozorňuje:

a) Nevychází totiž z transparentního řízení založeného na kritériích, která jsou subjektům televizního vysílání dopředu známa, neboť některé subjekty, kterým je jinak paušálně a bez jakéhokoli omezení přiznáván status „must carry“, dosud nevysílají a dokonce ještě nejsou ani držiteli licence; tím je ovšem vytvořen předpoklad k tomu, že posuzovací pravomoc, kterou má Česká republika jako členský stát, může být vykonávána svévolným způsobem.



b) Přiznání statusu „must carry“ není v českém právu založeno na objektivních kritériích, která jsou vhodná k zajištění pluralismu a případně umožňují prostřednictvím závazků veřejné služby přístup zejména k vnitrostátním a místním zprávám na dotyčném území. Přístup k vnitrostátním a místním zprávám je v televizním vysílání dostatečně zajištěn i bez statusu „must carry“ paušálně udělovaného všem provozovatelům vysílání celoplošných zemských digitálních programů nechráněných systémem podmíněného přístupu, které provozovatel celoplošného vysílání šíří na základě licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání nebo na základě kompenzační licence.

c) Protože se tak, jak shora uvedeno, děje, kritéria, na jejichž základě je status „must carry“ přiznáván, jsou evidentně a otevřeně diskriminační a provozovatele převzatého vysílání v kabelovém systému poškozují a jednostranně znevýhodňují.

d) Především však citované ustanovení zákona neobsahuje a tudíž nesleduje cíl obecného zájmu, jímž je zachování pluralistického charakteru nabídky televizních programů ve shodě s kulturní politikou téhož členského státu, a je nepřiměřené ve vztahu k tomuto cíli, což znamená, že provádění této úpravy nevychází z transparentního řízení založeného na objektivních, nediskriminačních a dopředu známých kritériích.

Z těchto důvodů Česká asociace elektronických komunikací upozorňuje na závažný nesoulad ustanovení zákona č. 304/2007 Sb. jak se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) [Úřední věstník L 108, s. 51], jejíž článek 31 povoluje za určitých podmínek členským státům uložit povinnost „must carry“ zejména pro přenos televizních programů, tak s citovaným rozsudkem Soudního dvora z 13. prosince 2007 v otázce výkladu evropského práva. ČAEK na tuto skutečnost upozorní ve stížnosti adresované Komisi Evropských společenství, jejíž podání nyní připravuje.

František Malina
předseda PR komise ČAEK