Abeceda satelitního příjmu

Spletitý svět formátů obrazu

V následujícím článku Vám popíšeme téměř všechny používané formáty obrazu spolu s jejich anglickými názvy.
Velikost a poměr stran obrazovky se obvykle udává k výšce obrazu. Takže například poměr stran 3:1 znamená, že obraz je trojnásobné délky oproti výšce. Občas se tento poměr upravuje pro snadné zapamatování, třeba širokoúhlá obrazovka 16:9 vychází z poměru 1,78:1 a obvyklý televizní poměr 4:3 z 1,33:1.

Pro dosažení nejvyšší kvality širokoúhlého vysílání se používá takzvaný anamorfní proces, který využívá plné výšky originálu, avšak stlačí obraz ze stran. Při vysílání tohoto formátu na klasické televizi všichni herci vypadají jakoby prošli rychlou odtučňovací kůrou (a Calista Flockhartová alias Ally McBealová úplně zmizí :-) ). Na širokoúhlé televizi pak všichni vypadají zase normálně.

Satelitní přijímače a DVD přehrávače mají obvykle položku v menu, která nastavuje výstup pro anamorfní vysílání. Ti šťastnější se širokoúhlou obrazovkou mohou sledovat přímo originální formát (widescreen) zatímco obyčejní smrtelníci s obrazovkami 4:3 si mohou vybrat mezi výřezem (pan and scan) pro plné pokrytí plochy nebo pásem (letterbox). Širší filmy vyrobené např. ve formátu Cinemascope (viz níže) mají obraz příliš široký i pro širokoúhlou obrazovku a mohou být na ni tedy podobně zobrazeny jako výřez nebo pás.

Poměr stran obrazu je vybrán filmovou společností, jež dané umělecké dílo vytvořila a filmy v této verzi jsou vyhledávány opravdovými milovníky domácích kin. Takže to, co vidíme v televizi, vychází z jednoho z následujících formátů:

Akademie (Academy 1,37-1,33:1) vychází z původní TV normy z roku 1936. Většina filmů před zavedením širokoúhlé produkce používala tento rozměr. A víte kdy byl natočen první širokoúhlý film? Bylo to osm let po válce v roce 1953.

Akademie standard (Academy standard 1,85:1). Jeden z nejpopulárnějších formátů pro širokoúhlé vysílání, jež se velmi blíží poměru stran 16:9. Je znám pod mnoha synonymy.

Cinerama (2,56-3,00:1) byl nejnabubřelejším formátem k jehož výrobě se používalo tří kamer a výsledný obraz vznikl spojením jejich výstupů. Bohužel byly často zřetelné jednotlivé vertikální pásy ze snímacích přístrojů.

Cinemascope (původně 2,55:1, nyní 2,40:1). Uveden na trh americkou společnost 20th Century Fox. Jeho původní verze 2,55:1 se přestala používat v roce 1957. Pro snímání byly před kamerou vystaveny speciální anamorfní čočky.

Super Panavision 70 (2,21:1) byla konkurenční verzí formátu Tod-AO (viz níže). Známá taky pod zkráceným názvem Panavision.

Ultra Panavision 70 (2,76:1 na 65/70 mm filmu nebo 2,35:1 na 35 mm filmu) byl vytvořen laboratořemi MGM pro vyřešení problému se zkreslením portrétových záběrů ve formátu Cinemascope.

Panavision (2,35-2,40:1). Trochu nám to zavádí zmatek se synonymy, nicméně firma Panavision je proslulý výrobce filmové techniky a zvláště čoček pro širokoúhlý a obyčejný formát. Obzvláště populární formát v sedmdesátých letech minulého století.

Vista Vision (1,85:1). I když zakladatel tohoto formátu firma Paramount přesně specifikovala poměr stran, nikdy se stejně nedodržoval a obvykle vycházel 1,66:1. Filmy vyrobené v tomto formátu potřebovaly speciální kameru, kterou film procházel zleva doprava.

Todd-AO (2,2:1 během natáčení a 2,35:1 po přenosu na 35 mm film). Tento proces používal 65mm negativ a první kopie na 70mm film měla šest doprovodných zvukových kanálů. Byl oblíbený v padesátých a šedesátých letech minulého století pro svou vysokou kvalitu. Byly v něm natočeny mnohé slavné muzikály.

Technirama (2,2:1 na 70 mm filmu a 2,35:1 na 35 mm filmu). Vymyšlen filmou Technicolor za účelem prodloužení života jejich tříkamerových monster.

Super 35 (1,33:1) je v postprodukčním zpracování oříznut na anamorfní formát pro distribuci do kin. Chybějící část obrazu je často doplněna při distribuci na videokazetách nebo vysílání v televizi.

Open Matte (1,66-1,85:1) je formát podobný Super 35, je vytvořen především s myšlenkou na domácí kino.

Zamotala se Vám z toho trochu hlava? Nevadí, aspoň si dovede představit co takový produkční v satelitní televizi zakusí s konverzí formátů pro naše televizní přijímače a diváky, dychtivě lapající družicový signál.

Autor: Petr Kubečka