Parabola.cz

Největší lži se zaměří na azbest a nemoc šílených krav na Prima ZOOM

V populárním seriálu o největších lžích a aférách v novodobých dějinách se prostřednictvím posledních dvou dílů podíváme na skandál kolem azbestu a nemoci šílených krav. Azbest (česky osinek, z řečtiny se dá volně přeložit jako nezničitelný) je souborné označení různých vláknitých silikátů, jejichž společným znakem je žáruvzdornost a poměrná chemická stálost.

Typickou vlastností pro azbest je vytváření dlouhé tenké vláknité struktury, vlákna mají tendenci odštěpovat se po délce. Asi 95 % produkce připadá na serpentinový azbest neboli chryzotil. Většina světové těžby pochází z Ruska, Kanady a JAR. Azbest se dříve masivně využíval jako protihořlavý materiál. Vzhledem k prokázání karcinogenních vlastností bylo používání azbestu v mnoha zemích světa zakázáno. Jenže co tomu předcházelo?

Bovinní spongiformní encefalopatii (BSE) se lidově říká nemoc šílených krav. Při přenosu ze skotu, případně jiného zvířete, na člověka vyvolává tzv. Creutzfeldt-Jakobovu nemoc. Jedná se o mimořádně vzácné, avšak vždy smrtelné neurodegenerativní onemocnění mozku. Zprvu se projevuje poruchami zraku - obvyklé je zamlžené, dvojité vidění - a poruchami paměti, kdy je běžný pocit zastřené mysli. Dochází k narušení rovnováhy a koordinace.

Souběžně se rozvíjejí i degenerativní změny osobnosti a poruchy chování: deprese, apatie, plačtivost, negativismus, halucinace, záchvaty strachu a křiku, rozbíjení věcí. Následuje období rychle postupující demence v řádu týdnů až měsíců. Pak přichází vymizení vyšší nervové činnosti, zachovány bývají pouze primitivní reflexy a následuje smrt. Název „nemoc šílených krav“ získalo toto onemocnění proto, že v pozdních stadiích vyvolává u krav neobvyklé chování. Projevuje se pórovatěním mozku, který pak připomíná houbu. Nemoc má velmi dlouhou inkubační dobu. U krav se uvádí dva roky až osm let. Inkubační doba u člověka se odhaduje ještě delší. Podívejme se na aféru z přelomu 80. a 90. let.

Prima ZOOM odhaluje to nejzajímavější:
1. 6. 20.00 - Největší lži historie (Azbestový skandál)
8. 6. 20.00 - Největší lži historie (Nemoc šílených krav)

Azbestový skandál (repríza v pátek 4. 6. 13.50)
Z pohádky o kouzelném vláknu, azbestu, se stal obrovský skandál. Po téměř sto let bohatla hrstka průmyslníků díky převratným izolačním vlastnostem azbestu. Zaplatily za to však desetitisíce dělníků, kteří zemřeli po vdechování těchto vražedných vláken. Dlouhá léta varovali lékaři, dělníci, výzkumníci, ale marně. Výrobci v naprostém utajení sestavili lobbovací výbor, který varování před azbestem neustále zpochybňoval. Jeho úkolem bylo přimět státní úřady, aby azbest nezakázaly. Azbest však zabíjí ještě dnes. Ve Francii jsou to ročně tři tisíce lidí a obětí je v této zemi registrováno už 100 tisíc. Jak to mohlo dojít tak daleko? Takzvaný kouzelný minerál prožíval zlatý věk. Hrstce firem umožnil vytvořit malé impérium, ale v posledních letech se stal časovanou bombou, která se chystala vybuchnout.

Azbest se používá všude k ochraně před požárem, ve výplních stropů, v topinkovačích a topidlech, v brzdovém obložení a termoskách. Dokonce i v cementu. V časech prosperity Francie budovala a spoléhá se na tento izolační div. Výrobci prodávali azbestové výrobky jako symbol pokroku. Azbestu se už sto let říkalo bílé zlato. Tento minerál měl však velkou nevýhodu. Každý, kdo se k němu přiblížil, onemocněl. A vědělo se o tom už na začátku minulého století.

Výrobci považovali za vyloučené, aby se informace o škodlivosti azbestu zveřejnily - a tady všechny lži začaly. V polovině 60. let už bylo v Americe jasné, že příčinou některých rakovin je azbest. A tak na londýnské schůzce největších výrobců azbestu v roce 1971 varovali američtí výrobci své evropské kolegy, že i je může postihnout nebezpečí zveřejnění informace o škodlivosti azbestu. Výrobci se začali bát a museli něco dělat. Ze všeho nejdříve se snažili zapůsobit na vědu, ale to nestačilo, bylo také třeba, aby ovládli komunikaci, aby vládám zabránili v zavedení regulací. O nebezpečí azbestu debatovali lidé i doma. Dělníci se obávali o zdraví, ale také o práci. Oběti výrobců už to ale nemohly přehlížet. Dokonce ani v době, kdy nikdo neznal celý rozsah katastrofy. Ve Francii, tak jako jinde, musely státní úřady reagovat. V roce 1978 vydala Francie oficiální dokument, ve kterém přiznala smrtící vlastnosti azbestu, přitom však odmítla přijmout nezbytné závěry. Výrobci už měli jen jednu možnost. Ze všech sil se snažili o odložení zákazu azbestu a argumentovali, že nebezpečí azbestu se dá kontrolovat. Sestavili lobbistickou skupinu, která se zabývala pouze azbestem. Zajistili si tak zdroj informací, které budou dál zpochybňovat hrozby azbestu a propagovat jeho kontrolované užití. Jestliže obor nechtěl úplně zmizet, musel něco dělat, a to celosvětově.

Ve Francii byla zřízena Stálá komise pro azbest. Komise ale byla jen prázdná skořápka a stály za ní výrobci. Její dokumenty musely sepisovat lobbistické firmy a pak je rozšiřovat a všechny uklidňovat. Komise se zabývala distribucí všech dostupných vědeckých studií o rizicích souvisejících s azbestem. Radila postupy, informovala veřejné mínění a odpovídala novinářům na otázky. Cílem bylo ovlivnit státní úřady při přijímání zákonů a evropských regulací. V Evropě se totiž věci pohnuly. Jako první v roce 1981 úplně zakázalo azbest Norsko. Následovaly Dánsko, Švédsko i Švýcarsko, ale mýtus o kontrolovaném užití azbestu odolal a Francie se potichu starala, aby její hlavní výrobce neohrozily žádné regulace. Následujících patnáct let se média o azbestu téměř nezmiňovala. Skandál se však vynořil zase v roce 1994. Světlo na nebezpečí bílého zlata vrhla jedna hrůzná událost. Skandál vypukl ve škole, kde během tří let zemřelo šest učitelů, kteří vyučovali v dílně, která byla pokryta azbestem. Francouzská veřejnost si uvědomila, že problém s azbestem se netýká jen dělníků ve výrobě, ale je hrozbou pro veřejné zdraví. Čísla byla děsivá. Odhadovalo se 100-150 tisíc mrtvých. Lži už nemohly pokračovat a Francie se v roce 1997 stala osmou evropskou zemí, která zakázala azbest, ale viník tragédie nebyl ani po letech nalezen.

Nemoc šílených krav (opakování v pátek 11. 6. 13.50)
Nemoc šílených krav v Británii vyvolala nevídané mediální šílenství a všichni měli velký strach. Vědci si nebyli jistí, zda něco hrozí lidem, kteří budou jíst infikované maso, ale navzdory tomu rozpoutal Londýn mediální kampaň založenou na lži. Že jíst hovězí není nebezpečné, přestože nikdo nevěděl, zda je to pravda. Britská vláda deset let bagatelizovala dopady nemoci šílených krav na lidi. Tento postoj udržovala hlavně proto, aby to nepoškodilo byznys. Když se ukázalo, že krávy byly krmeny rozemletými zbytky jiných krav, byl to pro všechny šok. Pravda se ukázala až ve chvíli, kdy se jeden mladý Angličan nakazil smrtelnou Creutzfeldt-Jakobovou chorobou. Proč nikdo lidi nevaroval, i když se o nebezpečí vědělo již v roce 1989?

Pro zdraví, ekonomiku, média a politiku znamenala nemoc šílených krav obrovskou krizi. Už v roce 1984 se u desítek krav objevily symptomy podivné nemoci. Veterináři při pitvách zjistili, že v mozcích krav jsou dírky, že vypadají jako houba - a nemoc podle toho dostala jméno bovinní spongiformní encefalopatie neboli BSE. Záběry na nemocná zvířata oběhly celý svět a byly strašlivé, ale myšlenka, že by to mohlo být nebezpečné pro konzumenty, se neobjevila hned.

V roce 1986 úřady oznámily, že začala epidemie této choroby, ale tzv. nemoc šílených krav pro ně nebylo nic vážného. Mluvilo se o mezidruhové bariéře a tento výraz se popularizoval v krizi kolem šílených krav, a tak se k tomu přistupovalo jako k veterinární záležitosti. To bylo první selhání vědců. Přesto britské ministerstvo zemědělství vytvořilo v roce 1987 odbornou komisi, která měla za úkol identifikovat příčinu nemoci a vyhodnotit její nebezpečnost pro člověka.

Po dvou letech se vláda soustředila pouze na jednu jedinou větu, a to tu, že riziko je nesmírně malé. Zpráva obsahovala i varování, že teoretické riziko přesto existuje a důsledky pak budou extrémně vážné. Tomu však vláda nevěnovala pozornost. Od roku 1988 se počet případů BSE začal rychle zvyšovat. Pro výrobu hovězího masa znamenala nemoc katastrofu. Kdyby se nepodařilo epidemii rychle potlačit, mohla by zničit export především do Francie a Německa. Britská vláda nařídila vybít celé stádo, pokud se objeví jedna nakažená kráva.

Pro jistotu byla zakázána konzumace vnitřností zvířat starších šest měsíců. Když v roce 1990 noviny otiskly zprávu o smrti kočky na tuto nemoc, která byla krmena hovězím masem, rozbouřilo to veřejné mínění. Nejen, že se krmení vyrábělo z infikovaného masa, ale ukázalo se, že nemoc se může přenést na jiný zvířecí druh. Zhroutila se tím mezidruhová bariéra. Stejné příznaky se objevovaly i u zvířat v zoo. Lidé se začali obávat o vlastní životy a nechtěli jíst maso. Britskému hovězímu průmyslu hrozila ekonomická krize. Aféra se rychle stávala celoevropskou. Margaret Thatcherová nařídila ministru zemědělství, aby situaci co nejdříve uklidnil. Metoda byla velmi jednoduchá. Lež. Oficiální názor ředitele Britské veterinární služby, že riziko pro člověka je minimální, převzal britský tisk. Šlo jen o to zachránit ekonomiku.

Trvalo dlouhých osm let, než jeden lékař u oficiálního výslechu před vyšetřovací komisí přiznal, že lhal. Při inkubační době kolem pěti let decimovala BSE britská stáda až do roku 1993. Pak začala epidemie slábnout díky opatřením, která britské úřady přijímaly od roku 1988. Jedním z nich byl zákaz používání masokostní moučky. Když začali umírat i mladí lidé na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu, bylo jasné, že obávaná hypotéza se potvrdila. Infikované maso nakazilo lidi, a to se projevilo v podobě této choroby. Vláda se po deseti letech lží musela přiznat. Krize udeřila okamžitě, a navíc se zjistilo, že Britové vyváželi masokostní moučku do světa jako irskou moučku, a BSE se tak rozšířila.

zdroj: FTV Prima