CryptoBox 800 UHD

Po stopách tajemné chupacabry na Discovery Channel

| redakce | tisk

Bájné příšery jako sněžný muž Yetti nebo tajemná stvůra dlící na dně skotského jezera Loch Ness dodnes fascinují tisíce milovníků nevyřešených hádanek i profesionálních záhadologů.

Tato premisa se stala základem mnoha úspěšných televizních dokumentů, 20. prosince 2019 budou mít na Discovery Channel premiéru Legendy divočiny (Legends of the Wild), ve kterých se dvojice expertů vrhne po stopách bájných a mýtických netvorů. Podobné příběhy kolují mezi lidmi již mnoho a mnoho let, v případě snad třetí nejpopulárnější městské legendy však svědectví nesahají tak daleko do minulosti.

El Chupacabra je záhadné stvoření, které sužuje především farmáře v jižní a střední Americe a na jihu Spojených států. Jak je ale možné, že první zmínky o chladnokrevném, krev sajícím predátorovi pocházejí až z roku 1995? A proč se svědci nejsou za boha schopni dohodnout, co ve skutečnosti viděli?

Legendy divočiny (foto: Discovery)
▲ Legendy divočiny (foto: Discovery)

Na úvod se sluší říct, že i v případě chupacaber jsou veškeré podrobnosti o jejich vzhledu či výskytu navázány na svědecké výpovědi těch, kteří tvrdí, že šelmu spatřili na vlastní oči. Často tímto způsobem vysvětlují podezřelý úhyn živočichů v domácích chovech. Hlavně slepic a koz - chupacabra ve španělštině doslova znamená „vysávač koz“. Toto označení koresponduje se stavem, ve kterém jsou jejich oběti ponechány - mršiny zůstávají netknuté, vyznačují se však masivními kousanci na krku, kterými je z těla ven vyvedena veškerá krev.

Kvůli zálibě v rudém fluidu bývají chupacabry často považovány za druh upíra, i přes to, že odborníci na vampirické druhy upozorňují, že tvorové odpovídající popisům údajných svědků nejsou a ani nemohou být uzpůsobeni na konzumaci živočišné krve ve velkém. Některé druhy komárů nebo netopýrů takto vybaveni jsou, představu, že by podobné predispozice měla psovitá šelma, považují přinejmenším za pochybnou.

Příběh chupacabřího mýtu začíná u Madelyn Tolentino - manželky farmáře z města Canovanas v Portoriku. Když jejich rodinné hospodářství začaly sužovat nevysvětlitelné útoky na chovná zvířata, nachomýtla se jednoho večera k setkání s děsivým stvořením, na které nikdy nezapomene - vzrůstem cca 150 centimetrů, hledící na ni obřími červeně svítícími oky a s ostny vystupujícími z páteře. Tvor se pohyboval vzpřímeně na dvou nohách podobně jako člověk, ale když zahlédnul vyděšenou farmářku, dal se na úprk obdivuhodnou rychlostí po čtyřech. Tolentino se se svým zážitkem dostala až do celostátní portorické televize, a tak dala vzniknout legendě, která se velmi rychle stala virální.

O mnoho let později se oblaka pochybností kolem kultovní chupacabry pokusil rozdmýchat Benjamin Radford, redaktor magazínu Skeptical Inquirer, kterému se podařilo do celé roztodivné historie vnést trochu opodstatněných faktů. Mimo jiné došel k závěru, že vzhled chupacabry podle popisu Madelyn Tolentino až nápadně odpovídá podobě humanoidních mimozemšťanů z tehdy populárního amerického sci-fi filmu Mutant (Species). Od samotné svědkyně pak zjistil nejen to, že tento film viděla a je jeho fanynkou, ale také že se tak stalo jen krátce před nahlášením okultního incidentu. Mezi tím si však městská legenda našla cestu za hranice ostrovního státu.

Je zajímavé sledovat proměny, kterých mýtus nabývá v kulturním prostředí různých regionů. Například ve státech Latinské Ameriky, především zmíněného Portorika a dále Chile, Argentiny či Mexika, se poměrně brzy chupacabra proměnila z krvelačného upíra v humanoidního návštěvníka z vesmíru. Silně zde zafungoval v té době převládající protiamerický sentiment a brzy již kolovaly zvěsti o tom, že likvidátoři chovné zvěře pocházejí, ať již úmyslně či omylem, z laboratoří vesmírné agentury NASA, která je buď neschopná natolik, že dovolila uprchnout stvořením přivlečeným z vesmíru, nebo je cíleně do Jižní Ameriky vysílá s cílem terorizovat místní obyvatelstvo.

Neodmyslitelnou součástí těchto konspiračních teorií byla i nařčení, že chupacabry působí do určité míry jako guerilloví partyzáni - z farmářských zvířat odsávají krev, aby ji Američané mohli laboratorně modifikovat virem AIDS a následně ji použít jako biologickou zbraň. Ufologové byli z nepřeberných možností interpretace nadšení a dále přiživili hysterii, která se okolo chupacaber rozvířila.

Podezřelé úhyny dobytka se kolem roku 2004 začaly objevovat i ve Spojených státech, především v nejjižnějším Texasu. Zde však byly brzy podpořeny nálezy mrtvých těl samotných útočníků - a kupodivu se popisy farmářů dost lišily od původních zkazek z Jižní Ameriky. Severoamerická chupacabra vypadala jako psovitá šelma. Její dominantní znaky? Absence ochlupení, vyzáblá kompozice těla a hrubá pokožka evokující rozsáhlé popáleniny. Texaské farmáře, kteří se víře v mýtickou bestii též oddali, navštívil v rámci svého vyšetřování i Benjamin Bradford.

Vycpaná těla údajných chupacaber zde našel vystavena i v několika lokálních muzeích, což mu umožnilo dostat některá z nich na analýzu DNA. A výsledek byl pro mnohé zdrcující - genetický kód chupacabry se ze sta procent shodoval s kojoty či psy dingo. Tedy regulérními obyvateli zdejších pouští. Odborníci při jejich zkoumání narazili na přítomnost zákožky svrabové, v místních podmínkách poměrně běžného parazita. Její působení pak vysvětluje, proč byla jejich těla tak zohyzděná a zplundrovaná. Alas chupacabra.

Bradfordova vysvětlení, jejichž hledáním strávil pět let svého života, dávají smysl a vyjasňují veškeré otázky, které byly v souvislosti s chupacabrami kladeny. Vysvětlují nejenom to, že do roku 1995 neexistuje žádná orální historie, což je u mýtu takovéto masovosti a formátu dost zvláštní, ale i to, jak mohou různí svědci popisovat téhož predátora tak diametrálně odlišně. Lidé jako Madelyn Tolentino či četní texaští rančeři přesto trvají na svém, věří tomu, co viděli, a to si nenechají vymluvit. Je opravdu možné, že Bradford v záchvatu skepticismu podcenil některé informace a chupacabry opravdu existují? Těžko říct, podobně jako u Loch Ness se staly takovým fenoménem, že z lidové slovesnosti i popkultury pravděpodobně nikdy nezmizí. Pořady jako Legendy divočiny (Legends of the Wild), který můžete na Discovery Channel sledovat od 20. prosince 2019 od 20:00, budeme však i do budoucna potřebovat, abychom nepropadli jen jednomu senzacechtivého úhlu pohledu.